Hliněná omítka je živá: jaké bakterie v ní žijí a co to znamená pro váš byt

Hlína se kope ze země a se zemí si nese i to, co v ní žije. Po omítnutí a vyschnutí to ze stěny nezmizí.

Tým z univerzity v Toulouse odebral vzorky ze stěn dvanácti obývaných domů s hliněnými omítkami a stěnami. Pak spočítal, kolik v nich roste bakterií. V gramu materiálu od tisíce do 14 milionů, v průměru 120 tisíc.

Pro srovnání: gram prachu z kanceláře má podle stejné studie kolem 730 tisíc bakterií, gram prachu pod postelí 1,6 milionu.

Stavební písek, ze kterého je z velké části každá omítka, nese podle kontrol německého výrobce hliněných hmot 10 tisíc až milion bakterií na gram.

Hliněná stěna má tedy bakterií řádově stejně jako prach, který v bytě utíráte z poličky.

Počítají se živé zárodky, které v laboratoři na živné půdě vyrostou v kolonii, značka KTJ. Kultivací se zachytí jen malá část toho, co v materiálu je. Proto vědci vzorky navíc sekvenují a určují druhy podle DNA.

Půdní. Na hliněných stěnách převládají rody Bacillus a Arthrobacter a skupina aktinomycet, kam patří Streptomyces. Stejné bakterie najdete v zahradní hlíně.

Bakterie z lidské kůže byly v Toulouse jen na dvou místech ze všech odběrů, přestože v domech lidé bydleli roky.

Autoři studie píšou, že ve vzorcích nenašli žádné specificky škodlivé bakteriální druhy a jen málo bakterií, které uvolňují endotoxiny.

Plísní bylo na suchých stěnách v průměru 180 zárodků na gram, o několik řádů méně než v kancelářském prachu. Část z nich patří k rodům, na které bývají lidé alergičtí. Tyto rody jsou ale v každém interiéru i venku.

Česká studie ČVUT zkoumala suché hliněné směsi a došla k témuž. Mikroby v nich jsou běžné druhy s minimálním zdravotním rizikem, dokud omítka nezůstane dlouho mokrá.

Bacillus tvoří spory, které snesou sucho. To je nejpravděpodobnější důvod, proč je ho na hliněných stěnách nejvíc.

Rozmanitost druhů je nižší než v půdě, ze které hlína pochází.

Streptomyces vyrábí geosmin, látku, kterou člověk vnímá jako vůni země po dešti. Lidský nos ji ve vodě pozná už v koncentraci 4 až 10 nanogramů na litr.

Když na hliněnou stěnu stříknete rozprašovačem, voní hlínou. Na omítce to přímo nikdo neměřil, ale geosmin je nejpravděpodobnější vysvětlení.

Sádra, vápno i cement se vyrábějí pálením:

• sádra při 135 až 180 °C,
• vápno kolem 900 °C,
• cementový slínek kolem 1 450 °C.

Mikroby odumírají už nad 80 °C. Pojivo tedy přijde na stavbu bez živé mikroflóry. Hlína se nepálí, jen suší a mele.

Druhý rozdíl je zásaditost. Vápenná štuková omítka a běžná strojní sádrová omítka mají podle bezpečnostních listů výrobců pH 11 až 13,5. Strojní sádrové omítky obsahují vápenný hydrát. Tak zásadité prostředí růst mikrobů potlačuje.

Hliněné výrobky jsou mírnější: u jedné zkoušené hlíny naměřili pH 7,8, u hliněné barvy 10.

Úplně sterilní ale ani sádra a vápno nejsou. Písek a záměsová voda mikroby nesou. Vápno časem pohlcuje ze vzduchu oxid uhličitý a zásaditost povrchu se ztrácí. Pak se povrch osidluje z prachu jako každý jiný. Rozdíl je v tom, že v hliněné omítce půdní mikroflóra přežívá, v čerstvé vápenné a sádrové omítce ji zásaditost potlačí.

Třetí rozdíl se týká lidí s alergií na konzervanty v barvách. Hotové disperzní barvy z kbelíku obsahují konzervanty, nejčastěji isothiazolinony.

Na technických listech malířských barev, které používáme, stojí věta „Může vyvolat alergickou reakci“. Hliněná omítka ze suchého pytle konzervant nepotřebuje, protože v suché směsi se nic nekazí.

Pozor na hotové hliněné barvy a stěrky z kbelíku: ty ho mít mohou. U jednoho výrobce ho hliněná barva ve verzi listu z roku 2021 měla, ve verzi z roku 2023 už ne.

Před nákupem barvy si přečtěte technický nebo bezpečnostní list. Když v něm stojí isothiazolinon, konzervant v barvě je.

Nejbližší přímé srovnání udělali vědci z University of Oregon v roce 2021. Čtyři materiály nechali tři měsíce v obsazené laboratoři. Pak je 39 dní měřili v uzavřených komorách:

• sádrokarton s malbou,
• masivní dřevo,
• betonovou tvárnici,
• hliněnou omítku na slámě.

Hliněná omítka měla nejvíc živých bakterií a největší rozmanitost druhů. Těkavé organické látky ze vzduchu v součtu pohlcovala.

Natřený sádrokarton se svými bakteriemi podobal dřevu a betonu. Pokus měl pět vzorků od každého materiálu a zdravotní účinek neměřil.

Druhá souvislost je vlhkost. Přehled Arundela a kolegů z roku 1986 shrnul tři hranice relativní vlhkosti:

• bakterie a viry přenášené vzduchem přežívají nejhůř při 40 až 70 procentech,
• většina plísní neroste pod 60 procenty,
• roztočů je nejméně pod 50 procenty.

Hliněná omítka tlumí výkyvy vlhkosti: po sprchování nebo vaření vodu ze vzduchu pobere, v suchém zimním vzduchu ji vrací. Podrobnosti a množství vody, které omítka pojme, najdete v článku kdy ano a kdy ne.

Třetí otázka je otevřená. Studie z amišských farem v USA a z finských domácností našly souvislost mezi bakteriemi v domácím prachu a astmatem. Děti z domů, jejichž prach se složením podobal prachu z farmy, měly astma méně často. Měřil se prach, ne stěny, a jde o souvislost, ne o doložený účinek.

Jestli hliněná omítka složení prachu v bytě mění, nikdo nezkoumal. Proto z toho pro zdraví nic neslibujeme.

Doložené je, že se v hlíně udrží jiná a pestřejší mikroflóra než na malované stěně.

Podle studie z Toulouse mají na mikroflóru stěny větší vliv historie domu, provoz místnosti a vodní škody než sláma v omítce. Hliněná omítka tedy nevyčistí byt, kde teče střecha. V suchém bytě s normálním větráním udrží půdní mikroflóru, kterou jiné omítky nemají.

V suché stěně bakterie přežívají v nízkém počtu a nerostou. Vědci z Toulouse to ověřili: zkušební tělesa z hlíny ležela tři měsíce v běžném vzduchu a viditelný růst se neobjevil.

Jiná tělesa provlhčovala vzlínající voda tři měsíce. Bílý povlak plísně se na povrchu objevil za měsíc. U hlíny se třemi procenty slámy se po šesti týdnech rozrostla černá plíseň, u hlíny bez slámy jen místně.

Studie ČVUT dává hranici: riziko roste, když je stěna dlouho ve vzduchu s vlhkostí nad 85 procent.

Z toho plynou tři pravidla, podle kterých hliněné omítky děláme:

• Omítka musí po nanesení rychle vyschnout. Větráme, v zimě temperujeme a neomítáme do zavřené nevytápěné stavby. Podrobně v článku o schnutí hliněné omítky.
• Do místností, kde bude omítka schnout pomalu, dáváme jádro bez slámy.
• Hlínu nepřetíráme disperzní barvou. Barva uzavře povrch a místo hliněné mikroflóry máte na stěně malbu s konzervanty.

Vady, které vzniknou po porušení těchto pravidel, a jejich opravu popisuje článek vady hliněné omítky.